První procházka po městě

směřuje k řece. S myšlenkou na svěží vítr si s pomocí mapy v mobilním telefonu snažím najít kousek přírody. Cesta vede uličkami kde je plno obchůdků a lidí. Vzpomínám na první večer čínských lékařů v Jihlavě, kdy jsme se procházeli po městě s otázkou, kde jsou všichni lidé?
Po cca hodinovém proplétáním se mezi lidmi a motorkami a skútry mě na tváři pošimral lehký říční větřík. Mohl jsem se obdivovat prvnímu mostu na řece Cháng Jiāng 長江, kterou doma známe pod jménem Jang-c’-ťiang, největší řece v Číně. Do roku 1957 mohli lidé cestovat jen na lodích. Je dvoupatrový, pro auta a pro železnici, dlouhý 1,6 km. Spojuje Želví a Hadí horu.
Je to místo setkávání i s možností se vykoupat. Na tomto místě Mao Zedong přeplaval řeku do čtvrti Hankou. U řeky je příjemně. Je zde i velmi malý parčík. Po cestě zpět nacházím básníka co píše opravdu velikým štětcem své myšlenky na chodník. Již při mé přítomnosti si první písmenka důkladně přečetlo sluníčko.
I když si myslím, že nejsem daleko, najedou se ocitám úplně jinde než předpokládám. Má absolutní závislost na navigaci s GPS se ukazuje. Bez této pomoci bych do mého přechodného bytečku nedorazil.


Želví kopec

Když jsem se dozvěděl, že most si lze i přejit pěšky, moc se mi ta myšlenka líbila, podívat se na město z trochu jiného pohledu nad řekou. V jedno volné odpoledne jsem se přesunul metrem k Želvímu vrchu. Cesta vede hooodně do kopce, možná to je důvod, proč jsem nepotkal moc lidí, ale nahoře jsem si užíval vůní cedrů a borovic, výhledů na okolní mrakodrapy, soch dávných bojovníků, moderní vysílací věže, ale hlavně, na nejvyšším vrcholku je velká kovová mísa, v které když se udělá pořádný oheň, tak musí jít vidět velice daleko, neboť Wuhan je jedna veliká rovinka. Chvilku jsem přemýšlel, jak pěkná by byla na zahradě, a jestli by se vešla do letadla, ale pak jsem ji tam ponechal.
Po mostě jsem se vracel zpět k mému přechodnému domovu. Plno aut, hluku a přes kilometr dlouhá procházka po betonu; nic co bych potřeboval zopakovat :)