廬山 LUSHAN

Hory Lushan jsem nalezl v sousední provincii Jiangxi. Cesta dlouhá ale pohodlná vlakem, který si chvílemi svištěl po kolejích 250 km za hodinu. Skupinka jsme byla malá, já a jedna větší rodinka, pánové jsou asi bratři, jsou na sebe velmi podobní, jeden z nich mi povídal, že jeho syn studoval v Československu. O všem rozhoduje nejstarší žena, manželka jednoho z bratrů.
Uvádí se, že 200 dní v roce je toto pohoří mořem mraků, ani za mé návštěvy nebyla výjimka, pršelo, nebo alespoň lehce poprchávalo, mlha bránila pohledu na delší vzdálenost než jen pár kroků. Prohlídka národního parku začala ve vile bývalé první dámy a pak už jsme objevovali přírodu. Na stáncích prodávali místní velmi zvláštní ovoce, pojmenované ovoce devátého měsíce a místní jakoby maliny, připomínající velikostí a chutí třešně. Součástí nenáročné procházky jsou i menší kopečky. Ubytování v místním malém hotýlku nebylo nejčistší a nebylo nejteplejší, po návštěvě Yunnanu, kde jsem poznal kvalitnější hotely jsem byl malinko rozmrzelý, ale byl klid a čistý vzduch v noci je k nezaplacení. Za soumraku jsem se prošel po městečku, které mi připomínalo lázeňské město u nás, plno restaurací a barů a malé obchůdky.
Druhý den je možnost lanovka nebo procházka pěšky k vodopádům, jako jediný z naší skupinky vyrážím na 5 km procházku, ostatní se diví, že se mi chce. Po cestě potkávám hodně čínských turistů, Poslední část je velmi náročná, asi tak 20 minut po schodech stále dolů, k vodopádům, které nená vidět pro hustou mlhu, v takové podobné určitě bydlí Rákosníček. Číňané se rádi fotí a moc rádi mají fotky hned v rukou, proto je na většině míst malý stánek s fotografy a tiskárnou, která fotku zataví do fólie. Tady vyfoceného turistu přenesli na fotku vodopádu za slunného počasí, takže si domů odnášeli obrázek, který jsem si já mohl jen představovat. Ale alespoň jsem si jej vyfotil na panelu. Stoupání po schodech bylo velmi náročné, jsou nachystaní nosiči, kteří rádi za úplatu pomohou. Nohy mi nenápadně naznačovaly, že by to mohl být pěkný zážitek z Číny, trochu se poponést, a že to určitě bude velice levné, ale odolal jsem těmto svodům a za půl hodiny jsem dorazil na vrchol. Ale chůze po schodech nepatří k mým nejoblíbenějším.
Poslední procházka vedla kolem skal různých tvarů, které jsem viděl jen na obrázku, poslední zastavení je u chrámu v přírodních jeskyních, kde voněly tyčinky, ale vlezlá vlhká zima bránila pohodovějšímu rozjímání.
Kvetoucí čajovníky jsem opatrně očichával, a jejich vůně je nádherná. Voňavku z květů jsem ale nepotkal, nekoupit by nešlo.