První školní den

pro mne začal 4:16 cestou tramvají, vlakem směr Praha, poté autobusem na letiště. Až na malé zpoždění vše v pořádku.
Najednou stál před pražským terminálem ne úplně mladý kluk, ne úplně malý, ne úplně klidný, s batohem na zádech, v ruce táhne kufr. Mám všechno? Nenašel jsem příručku: Co si vzít na 3 měsíce do Číny. Před cestou jsem na otázku jestli se těším odpovídal: "Raději nepřemýšlím, abych nevymyslel tragické scénáře."Budu se držet této strategie. Tak tedy opravdu začíná dobrodružství. Cesta do země, kde jsou úplně jiné zvyky, podnebí, čas. Budou mě mít rádi? Ještě mám v plánu vyměnit peníze. Bankomatů kupodivu není mnoho, tak kolik 元? Za 15 tisíc? Nepříjemné překvapení ve směnárně sice mají, ale je to zamluvené. Ve všech třech letištních místech určených k výměně měny stejná písnička. Nepožádám přijíždějící čínské občany, jestli by se jim nehodily koruny? Nakonec vyměňuji dolary, představa mít 3 měsíce složených 15 bankovek mě moc neláká.
Tak a první odbavení. Pracovnice letecké společnosti mi klade na srdce ať v Paříži nehledám zavazadla, že vše zařídí a do Číny vše přijede, jak má. Po bezpečnostním rámu si mě bere k podrobné prohlídce mladík asi 30 letý, není mi extra příjemné, když si mi dívá i za kalhoty, no je to jeho práce. Pak bere nějakou samolepku a testuje kůži a oblečení. Na otázku, proč to dělá, rychle odpoví. A proč to chcete vědět? Nedokáži si představit, že bych takovo odpověď použil v nemocnici...
Letadlo má zpoždění. Hodinu. Na přestup jsem měl původně 90 minut. 35 minut mi zabere přesun mezi terminály. Malinká nervozita. Zůstanu ve Francii? Z letadla vybíhám jako první. Hledám modrou linku. Asi po 25 minutách jsem v terminálu E. Letiště je opravdu obrovské, tolik letadel jsem asi nikdy neviděl, a to jsem projížděl jen částí. A letadlo má zpoždění. Zpocený a unavený sedám v letištní hale, kde klidně čeká asi 200 čínských turistů. Zpoždění se mění, dvě hodiny, tři, čtyři. Nikdo nenadává, je nezvyklý klid, lidé si čtou, prochází, pospávají. Alespoň mám čas si dočíst knihu o čínských zvycích. Začetl jsem se do kapitoly o darech. Nesmí mít číslo 4 (není to šťastné číslo) a zelený klobouk, kšiltovku - podle legendy takovou pokrývku hlavy nosí "paroháči". Čtvrtý díl krtečka asi dovezu zpět... a nenápadně a velmi pomalu si sundávám zelenou kšiltovku a schovávám do kufru. Pozoruji důkladněji mou společnost. Opravdu na hlavě takovou barvu nikdo nemá.
Konečně.
Konečně v letadle. Na jídlo nic moc. Vlastně nic nic. Společnost není zvyklá na veganskou živou stravu - od francouzské společnosti jsem čekal více.. Letmý desetihodinový odpočinek. A přistáváme.
Přichází mi sms, že moje zavazadla zůstala v Paříži. Věřím, že není pravdivá, za 4 hodiny to mohli zvládnout.
Nezvládli.
Zavazadla přijedou v pátek, mám se pro ně zastavit. Tři dny bez věcí netuše kde. Ještě že by mě měli za branou čekat přátelé.
Když už konečně opouštím sledovaný prostor, vidím rozzářenou tvář doktora Jianga. Hi Peter. Nice to meet you. Věřím, že radost byla opravdová. Konečně jsem jemu a paní Wan ukončil pěti hodinové čekání na letišti.
Po 26 hodinách jsem sice bez zavazadla, hladový, ale jsem tady. Najednou jsem v Číně. Ve městě Wuhan, 武漢。